SVÁŘKOVÝ DAMAŠEK
Vznik svářkového damašku je přisuzován snaze o vytvoření materiálu s podobnými vlastnostmi, jakými oplýval pravý damašek. Některé výzkumy však prokazují pomocí archeologickým nálezům, že znalost výroby ovládali již 500 let před Kristem staří Keltové. To by pak poukazovalo na vznik svářkového damašku nezávisle na strukturálním a možný souběžný vývoj.
Jeho zhotovením vznikl materiál s nehomogenní, avšak s převážně pravidelnou strukturou. Nejčastěji sestává z vrstev nejméně dvou druhů ocelí, nebo oceli a jiného kovu. Vrstvy jsou spojeny pevně kovářským svařováním. Hlavní rozdíl mezi svářkovou a pravou damascénskou ocelí byl počet použití materiálů pro jeho výrobu. Jak již bylo uvedeno výše, pravý damašek vznikal z jednoho kusu oceli a nebylo potřeba užít kovářského svařování. U svářkového je kovářské svařování nezbytné, jelikož spojujeme na sebe naskládané ocelové pásy s různým % C. Svařováním se pak docílí spojení vrstev v paketu. Dle počtu vrstev se následně vzniklá tyčovina překládá, čímž počet vrstev roste geometrickou řadou. Je však nutné dosáhnout požadovaného počtu při co nejméně přeloženích, jelikož během každého zahřátí dochází k oxidaci a oduhličení, čímž se materiál homogenizuje a ztrácí tak své vynikající vlastnosti. Nebezpečí se sníží zvýšením počtu pásů v paketu nebo svářením tyčoviny naseknutí na tři díly. Nejčastěji se překládání ukončuje při dosažení 100 až 500 vrstev, ale existují i výjimky sahající do tisíců. Pak je vzniklá ocel označována jako mikrodamašek.
Při vložení ocelového pruhu mezi dva železné vzniká tzv. sendvičový damašek. Patří mezi nejjednodušší formy svářkové damaškové ocele. Avšak i tak zhotovený meč dosahuje lepších užitných vlastností než obdobná zbraň z jednoho kusu oceli. Ocelové jádro, tvořící po vybroušení ostří, jde dobře zakalit, měkký plášť pohlcuje nárazy a zpevňuje čepel.
K historicky významným patřily franské zbraně, na jejichž výrobu se používalo velké množství pasů svařených a vytvarovaných do tyčoviny. Ta se pak různě ohýbala, překládala, tordovala (zkrucovala otáčením kolem vlastní osy) a opět skovávala. Vzniklá tyčovina měla sloužit jako střed meče, proto se na její boky navařili ocelové břity, které se pak zakalily a naostřily. Následovalo dotvarování hrotu, vytažení řapu rukojeti a vytvoření žlábku. Poslední operací před sestavením meče bylo broušení, leštění a leptání, při němž vynikla kresba vrstvení. Takovou zbraň si však mohl pořídit pouze člověk vysoce postavený a zámožný, jelikož se přirovnávala někdy až k cenným pozemkům.
Vznik svářkového damašku je přisuzován snaze o vytvoření materiálu s podobnými vlastnostmi, jakými oplýval pravý damašek. Některé výzkumy však prokazují pomocí archeologickým nálezům, že znalost výroby ovládali již 500 let před Kristem staří Keltové. To by pak poukazovalo na vznik svářkového damašku nezávisle na strukturálním a možný souběžný vývoj.
Jeho zhotovením vznikl materiál s nehomogenní, avšak s převážně pravidelnou strukturou. Nejčastěji sestává z vrstev nejméně dvou druhů ocelí, nebo oceli a jiného kovu. Vrstvy jsou spojeny pevně kovářským svařováním. Hlavní rozdíl mezi svářkovou a pravou damascénskou ocelí byl počet použití materiálů pro jeho výrobu. Jak již bylo uvedeno výše, pravý damašek vznikal z jednoho kusu oceli a nebylo potřeba užít kovářského svařování. U svářkového je kovářské svařování nezbytné, jelikož spojujeme na sebe naskládané ocelové pásy s různým % C. Svařováním se pak docílí spojení vrstev v paketu. Dle počtu vrstev se následně vzniklá tyčovina překládá, čímž počet vrstev roste geometrickou řadou. Je však nutné dosáhnout požadovaného počtu při co nejméně přeloženích, jelikož během každého zahřátí dochází k oxidaci a oduhličení, čímž se materiál homogenizuje a ztrácí tak své vynikající vlastnosti. Nebezpečí se sníží zvýšením počtu pásů v paketu nebo svářením tyčoviny naseknutí na tři díly. Nejčastěji se překládání ukončuje při dosažení 100 až 500 vrstev, ale existují i výjimky sahající do tisíců. Pak je vzniklá ocel označována jako mikrodamašek.
Při vložení ocelového pruhu mezi dva železné vzniká tzv. sendvičový damašek. Patří mezi nejjednodušší formy svářkové damaškové ocele. Avšak i tak zhotovený meč dosahuje lepších užitných vlastností než obdobná zbraň z jednoho kusu oceli. Ocelové jádro, tvořící po vybroušení ostří, jde dobře zakalit, měkký plášť pohlcuje nárazy a zpevňuje čepel.
K historicky významným patřily franské zbraně, na jejichž výrobu se používalo velké množství pasů svařených a vytvarovaných do tyčoviny. Ta se pak různě ohýbala, překládala, tordovala (zkrucovala otáčením kolem vlastní osy) a opět skovávala. Vzniklá tyčovina měla sloužit jako střed meče, proto se na její boky navařili ocelové břity, které se pak zakalily a naostřily. Následovalo dotvarování hrotu, vytažení řapu rukojeti a vytvoření žlábku. Poslední operací před sestavením meče bylo broušení, leštění a leptání, při němž vynikla kresba vrstvení. Takovou zbraň si však mohl pořídit pouze člověk vysoce postavený a zámožný, jelikož se přirovnávala někdy až k cenným pozemkům.
Žádné komentáře:
Okomentovat